Moje povídání o plynu v podcastu Datarun

Moje povídání s Michalem Půrem o budoucnosti plynu, emisích metanu a přechodu na zelený vodík.

Co také v podcastu Vysoké napětí zaznělo?

Směřujeme k „době plynové“?

Myslím si, že ne úplně do doby plynové. Západní Evropa určitě ne. Ta se už od plynu pomalu bude přesouvat k jiným palivům, především k elektřině z obnovitelných zdrojů. Česká republika - myslím, že nárůst plynu tady bude. Když se podíváme na ty celkové objemy, které budou, tak i když připojíme všechny ty plány na centralizované zásobování teplem, případně na nové paroplynové elektrárny, tak si myslím, že se budeme dotýkat těch čísel, na který jsme se pohybovali spotřebou zemního plynu někde těsně před covidovou krizí.

 To je nějakých 8 až 9 miliard kubíků...

Tehdy bylo 9 a půl. Teď jsme na 6,4 miliardách kubíků. Takže jestli dosáhneme k deseti, jedenácti, tak to bude náš strop, ke kterému jsme schopni se dostat.

 Když hovoříte o 11 miliardách metrů krychlových spotřeby plynu, dostaneme je sem?

Já si opatrně myslím, že to bude méně než 11. Myslím si, že budeme na nějakých deseti, a to sem dostaneme. Ta plynová soustava je dostatečně robustní, ať již naše nebo německá. Samozřejmě Němci sami v Bavorsku budou stavět poměrně hodně plynových zdrojů. V budoucnosti by měli teprve být konvertovány na výrobu vodíku a v případě, že se povede upravit vnitroněmeckou plynárenskou infrastrukturu, posílit kompresní výkony ze západu na východ, tak si myslím, že toto kapacitní omezení pro Českou republiku určitě nebude. A naše plynárenská infrastruktura, tam samozřejmě žádný problém není. Ta je robustní dostatečně.

 O diverzifikaci zdrojů…

Každopádně nejpozději v lednu zjistíme volby (prezidentské volby v USA, pozn. red.). Ale pro mě - ekonomický zázrak Ameriky v posledních letech je jednoznačně levný zemní plyn. Ten byl schopen vyřadit jaderky z provozu, to opravdu přiláká ten těžký průmysl zpátky, hi-tech průmysl.

Myslím si, že by bylo špatné úplně sázet zase všechna vajíčka do jednoho košíku, to znamená sázet čistě na Spojené státy americké. Je potřeba mnohem víc diverzifikovat dodávky, ať už je to z Kataru, z Alžírska, z jiných zemí. Ale myslím si, že plynu nebude nedostatek. Otázka je, co se udělá s ruským plynem. Teď spouští, vypadá to, že už ho spustili, nový obrovský terminál na export zkapalněného zemního plynu Arctic LNG 2, který částečně může uvolnit napětí, saturovat asijské trhy, Írán a tyto země, takže zase nějaký plyn se může uvolnit i ve prospěch Evropy.

 O dopadech snižování emisí metanu

Legislativu máme. Měla by se implementovat. Na druhou stranu podle mě takovým hezkým ukazatelem, jak to může fungovat, bude implementace CBAMu - uhlíkového cla. Protože tam přesně máme sledovat uhlíkovou stopu všech výrobků ze všech zemí a nemáme na to nástroje, teď se to bude zavádět.

Pro mě to může znamenat kromě toho, že se samozřejmě v absolutních hodnotách zemní plyn tady v Evropě zdraží, čímž pádem konkurenceschopnost vůči třeba americkému plynu bude nižší, i průmyslová konkurenceschopnost, tak druhá věc, která s tím souvisí, je, že může relativně změnit cenovou výhodnost některých zemí původu zemního plynu. Protože třeba zemní plyn ze zemí Zálivu bude mnohem atraktivnější, protože míra flérování, spalování na místě, je tam mnohem nižší než častokrát ve Spojených státech amerických. To znamená, že kdybychom i toto započítali do koncové ceny zemního plynu jako jeden balíček, tak může být americký plyn méně výhodný emisně než některé jiné plyny. Což je jako taky docela zajímavá karta, se kterou se bude hrát.

Já jsem zvědavá, jak tahle legislativa na emise metanu dopadne teď v nové Evropské komisi a v nějakém refreshu Green Dealu.

Celý podcast si můžete poslechnout zde